To nechceš zažít

6. dubna 2016 v 10:09 | Jackie |  Na zamyšlení
Konichiwa,
Trošku tak poplivu téma týdne nazvané "To musíš zažít". Nechci někoho nutit, aby prožil tamto a támhleto, protože je to ta nejlepší věc na světě a bla bla.
Kecy. Kecy. Kecy.
Nemám prostě buňky napsat takto pozitivní článek, prostě ne. Proto jsem si dovolil upravit název tématu a podělit se svámi o jednu smutnou událost na kterou dodnes vzpomínám s těžkým srdcem, občas s hořkými slzami v očích. I teď, když tento článek píšu pláču. Někteří z vás se mi, asi budou teď smát. Chci vám totiž povyprávět o životě té nejlepší kočky na světě. Naší Micky...

"Doufám, že jí budete chtít..."
Předával nám jí se slovy její majtel, který nám dovolil jí přijmout do rodiny. Malinký umňoukaný mourovatý tvoreček. Bylo to nejmenší kotě, co jsem dosavadním životě viděl.
Proč, že majtele doufal, že si jí vezme? Odůvodnil to tím, že se bál, jestli si vůbec takhle malou a hubenou kočičiku vezme. Já, můj brácha a mamka jsem se hned na první pohled do ní zamilovali a radostně jsem si jí vzali domů.
Naší Micku
Prožili jsme s Mickou krásný jeden rok. Plný jejích skopičin, lumpáren i roztomilých gest.
Vždy, když na ní vzpomínám, vybaví se mi ta jedna vzpomínka. Ta nejhezčí, jež na ní mám.
tehdy jsem smutnější než obvykle. Škola mi lezla nad hlavu. Pětka tam čtyřka támhle. Jako by to nestačilo zjišťoval jsem, že ty co jsme považoval za kamarády, nejsou mými kamarády a jen mě zneužívají. Tehdy jsem se vrátil ze školy, schoulil jsem se na posteli a plakal tiše a sám. Tohoto ubuleného klubíčka si ale někdo všimnul. Micka.
Skočila na postel, začal se ke mě lísat a olizovat ruku. Chtěla si mě uklidnit. Jsem ti za to vděčný...
Pak ale přišel ten den. Byla horká červnová neděle. Naše roční Micinka už čekala ve svém bříšku svá první koťátka, ale to jí nezabránilo zůstat svou. Hravou, milou a bvěrnou kočičkou.
Bylo už po obědě a naše rodina se rozhodla využít tuto sluneční neděli k procházce. Oblékli jsem se a vydali jsme s na cestu. Ale něčeho jsme si nevšimli.
Micka šla za námi.
Právě jsme šli přes silnici.
Ona taky. Byla ale pomalejší než my a ...
Auto. Auto, zběsile jezdící po našedlé asfaltové tepně.
Přejel jí.
Konečně jsme si jí všimli. Ještě naposledy na nás pohlédla a ...
Začal jsem plakat. Né. Micka nesmí odejít. Ona ne...
Od té události uběhl asi už rok. Pořídili jsme si dvě kočky - kočku Lucy a kocourka Štístka. Krom nich , jsme si ale pořídili ještě pejska, Maxíka.
Mám je z celého srdce rád a doufám, že se to už nikdy nestane. Že už nikdy můj mazlíček neskončí pod koly automobilového smrťáka ...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama