Duben 2016

Holčička se zápalkami

24. dubna 2016 v 22:30 | Jackie |  Jednorázovky
Inspirováno stejnojmenou klasickou pohádkou Hanse Christiana Andersena

"Tiichá nóc, sváátá nóc"
Koleda se line ulicí a její tóny dávají kolemdoucím kapičku naděje v jejich jinak tak ošklivých a černých životech.
"Jáála lid v blááhý klid"
Prozpěvují optimismem naplnění koledníci a s nimi i ostatní kolemdoucí
"Dvě jen srrdcí tu v Betléémě bdí"
Brouká si bankéř s štosem dárků pro své děti a díky koledě zapomněl na všechny neplatící klienty
"Hvězdy při svitu, u jeslíí bdí"
Prozpěvuje, i když falešně hračkář, přijímající poslední opozdilce, žádající koupi dárků pro svou rodinu.
"V niž malé děťáátko spí-íí"
Opakuje verše natloustlý pan starosta se svou chotí a pyšně ukazují světu pomocí svého oblečení a počtu krabiček s dárky své bohatství.
"V niž malé dětáátko spí"
I malá prodavačka sirek, promzlá až do morku svých kostí, uslyší ty veselé vánoční veršíky. Na radosti jí to však nepřidá.
"Kupte si zápalky. Jeden balíček pouze za stříbrňáček. Prosím kupuje" láká potencionální kupující, drkotajíc zuby zimou.. Podejť by jí taky zima nebyla. Boty nemá žádné, rukavice taky ne. Jediné co jí brání před chladem a mrazem je několik vrstev na sebe naházených hadrů a pro děravých šálů co našla na skládce. Bohužel, ani ty už nebránili krutým vločkám zařezávat se do jejího těla. Kvůli celodenímu marnému prodávání zápalek, má chudobné šatičky provlhlé.
Díky snížku, moc říká si ironickým hlasem sama pro sebe a proklíná vše co jí ubližuje.
Sníh. Hlad. Chlad. Žízeň. Její otec.
To on jí poslal do krutého Štědrovečerního dne. Asi ten prokletý alkoholik, co propil poslední vindru z rodinného rozpočtu, což vedlo k naprosté finanční krizi její rodiny, si přeje aby se z jeho dcerky kostku ledu. Kdyby jí dal aspoň nějaké boty. Počkat, málem by zapomněla. Vždyť už sotva mají na jídlo, takový luxus jako jsou boty si přece nemůžou dovolit. To se jí prohánělo hlavou a přála se jediné. Umřít. Ať už jí netrápí hlad, mráz, žízeň, strach,..., táta.
Přišla noc. Temná a krutá noc. Štědrovečerní.Kolednící ukončili a své notové osnovy uzavřeli. Byl čas se vrátit domů. S koledami zmizelo i vánoční povyk v ulicích maloměsta. Jediné co tu zbylo byli pouliční lampy, co se rozářili zvláštně omamným světlem, spadané vločky, co se náhle začali tvářit neškodně a samozřejmě ona. Holčička se zápalkami.
Holé nožky i ručičky modrali jak jsou zmrzlé. Chtějí se ohřát. Co teď? Ano může jít domů, ale to zase zmodrá celé její tělo modrřinami způsobené rukou jejího otce. Neprodala totiž ani jednu sirku. Počkat! Může ty neprodané krabičky zápalek použít na zahřátí. Stačí jedna jediná zápalčička. Otevře tedy krabičku a škrtne sirkou. Hoří! HOŘÍ!
Malá holčička nade ale ohřívat své zmrzlé oudy. Všimne si něčeho v noční ulici neobvyklého. Krbu. S plápolajícím ohněm. Nemůže už ani chodit, tak se ke krbu došourá. Jakmile se ke krbu dostane zmizí. Ve stejnou chvíli jak dohasne sirka.
Zapálí ji znovu. Místo krbu se tu náhle objeví, prvotřídní hostina s nejdražšími pokrmy. Stane se to ale znovu. Zmizí. Ve stejnou chvíli jak dohasne sirka.
Zkusí to potřetí. Objeví se vánoční stromeček. Ten nejkrásnější na světě. Ale historie se znovu opakuje.
Holčička rozčílením škrtne veškeré zbylé zápalky z krabičky najedou. Nevrátí se krb. Ani stůl s pochoutkami. A ani vánoční stromeček. Před ní stojí dávno zesnulá babička. Jediná osoba na světě co jí kdy měla ráda.
Samou radostí pustí hrst hořících zápalek do sněhu a skočí babičce do její náruče. Zápalky vyhasli. Babička, ale ne.
"Dost bylo snu o lepším životě" pronese "Teď už budeš navěky věků běhat po loukách a společně si hrát jako kdysi" dořekla a i s ní v náručí vyletila vysoko vstříc nočním oblakům
"Chudinka malá"
"Umrzla"
"Proboha, vždyť neměla ani botičky" truchlili těmito frázemi nad bezduchým tělíčkem malé prodavačky zápalek co noc o Štědrém večeru nepřežila. Litovali jí. Kdyby je věděli, že by se měli radovat. Teď už je se svojí babičkou. Navěky. A šťastná.

Big four ff cz - ep. 2. Brave

10. dubna 2016 v 20:58 | Jackie |  Fan-fikce
Konichiwa:3,
A je tu další díl Big four ff.Chtěl bych moc poděkovat Dixie za vytvoření úvodního obrázku. Moc se jí povedl, co říkáte? Další důležitá informace. Při psání jsem si vypěstoval jakousi alergii na nekonečné psaní času děje tj. Dnes a Kdysi dávno. Proto tedy mezi-nadpisy vyznačené modrou se odehrávají v přítomnosti a naopak vyznačené červenou se odehrávají v minulosti.
Minule jsme se seznámili s Rachel, Mary, Ericem a Jackem. Na první pohled nudně vypadajícím školním výletě, se ale stane něco neobvyklého. Co se to děje? Na to snad odpoví druhá epizoda.
Váš Jackie


V lese
"Mary!" volá Rachel na ní z plných plic. To samé dělá Eric. Jack jde poslušně za nimi.
Mary však nevnímá. Stále uhání za těmi poletujícími modrými světýlky. Zdá se, že je ona jediná kdo je vidí. Ale není blázen. To ví. Prostě ty bludičky tady jsou a chtějí aby je jen ona viděla a následovala. A tak se i děje.
Konečně se dostala tam kam ty modrá strašidýlka chtěla. Malý kamenný stupínek podobný sloupu starořeckého chrámu a na něm něco v lese neobvyklého. Kniha. Ano, kniha, přesně taková co najdete u babičky na půdě mezi dalšími různými krámy uzavřené do jedné truhly. Jenom tahle kniha vás zaujme. Nejdřív se bojíte, že po dotyku se desky knihy, které už jsou prolezlé plísní, rozpadnou. Naštěstí se tak nestane a vy prolistujete obsahem té tajemné půdní relikvie.
Už už chce Mary ten literární poklad prozkoumat blíž, když jí v tom zastihnou Rachel a spol. Překazí jí to.
"Co blbneš?"
Mary neodpovídá, plně věnuje pozornost knize, jíž si všimnou Rachel, Eric i Jack a stejně jako jejich zrzavovlasá kamarádka jsou tím pohledem hypnotizováni. Ani si nevšimnou, že se kolem nich formuje jakýsi kruh z 12cti indigových bludiček. Pomalu se blíží k naší čtveřici. Oni stále v transu si ničehoš nic nevšimnou. Konečně, když už jsou od nich pár centimetrů, postřehnou jejich přítomnost. Všichni, čtyři. Čtyři reakce.

Rachel - Je fascinovaná těmi tvory a jen s otevřenou pusou na ně zírá. Viděla je jen na ilustracích dětských knih.
Mary - Ona se už s nimi setkala. Konečně si je může prohlédno z bezprostřední blízkosti.
Erik - Nechápe co si má myslet. Bludičky přece nemají existovat. Věda je nezná!
Jack - Nenapadá ho nic lepšího než do nich pošťuchovat jako do gumového míčku. Poté co si spálí prst, toho radši nechá.

Poté co jsou bludičky prozrazeny, odletí ke stupínku před nimi. ladně s grácií dopadnou na kožený přebal knihy a změní se všech 12 ve spirálu dekorující ten starobylý spis. Jasně září podmanivým modrým světlem. Poté však vyhasne jako hořící knot svíčky, ale vypálená spirála zůstává.
Chvíli nevěřícně na knihu zírají a netuší co si o tom všem myslet.

Země DunBroch
Lesní zvěř a ptactvo utíkají před divokým dusotem jejího koně. Angus ani Merida jim však nevěnují ani krapítek pozornosti . Užívají si té chvilky svobody a oddávají se jí.
"I can fly ..." brouká si vesele naše hrdinka.
Po chvilce na první pohled zdající se nekontrolované jízdy Černým lesem. popotáhne lehce za uzdu utaženou kolem Angusova pysku, aby zastavil. On poslechne a skončí svůj klus. Rebelka sleze z jeho hřbetu a ulehne do pohodlné postýlky z mechového porostu. Zavře oči a zaposlouchá se do rytmických písní sýkorek a uklidňujícího šumu borových lesů. Díky takové atmosféře rychle usnula a oddala se svému snu.
BUM!
Probudí jí hlasitý rachot společně s vystrašeným řehotem Anguse, který to také zaslechl.
"Klid hochu, klid" konejší ho svými slovy a on na oplátku přestane panikařit.
Poté vztáhne ruku po svém věrném luku, co uložila k pomyslnému spánku vedle svého boku. Toulec naplněný šípy, poléhavající poblíž svého bratra luka, nasadí na svoje záda a jde tam odkud se ozývalo to bum a prásk. Schová se do křovin a pozoruje veškeré dění před ní.
Žena oděna do kytlice barvy rozlitého vína levitující přibližně metr nad zemí. "Co si chtěl provést mé dcěři, zloději?" řve agresivně na muže ve špinavé kápi krčící se vystrašeně před tou čarodějkou.
"Já nejsem zloděj a nechtěl jsem vaší dceři, Locice, ublížit. Sama mě pozvala do věže. Milujeme se!"
"Lžeš a sprostí lháři se musí potrestat. Odnesla jsem tě co nejdál a abych měla jistotu, že se do Corony nikdy nevrátíš, provedu toto razantní řešení"
Corona? To království znala. Po smrti minulého krále jí zasáhla těžká ekonomická krize. Nyní zemi vláden chaos a bezvládí. Má spíše štěstí, že je odtamtud pryč.
Počkat!
Jak to ta čarodějka myslela
Provedu toto razantní řešení
Co tím myslí? Chce ho zabít? Musí toho chudáka zachránit... Vystřelí po té ženě, už připravený šíp stačí jen vypustit ho hrdě k cíli. Hrot střely se, ale nezaryje do čarodějného masa, ale jen proletí oblakem vínového kouře. Čarodějka zmizela.
Merida se nemůže vzpamatovat. nikdy neminula cíl a teď... Nechápala proč toho zakuklence sekýrovala a taky to co mu chtěla provést. Konečně si všimne výsledků její pomsty.
Oběť magických pokusů dámy ve víovém, obrostly větvy s obřími trny, které se ryli přímo přes kůži až ke kosti a zanechávali mu kruté krvavé rány. Největší trny si ale našli úplně jinou cestičku. Zasáhli oči. Brutálně zničené oči. Po tváři oční mok a krvavavé slzy. Merida na nic nečeká a vysvobodí ho ze smrtelného trnitého obětí a dobrotivě nabídne zmrzačenému neznámému hřbet jejího koně. Poté jedou na místo, které Merida nazývá svým domovem. Sídlo DunBrochů.

Ten samý les
"Co. To. Sakra. Bylo!?" zeptá se Rachel.
Jack se uchechtne a vycení své úžasné bílé zuby "Nevím, ale knihy se prohlížejí a čtou, ne?"
Gratuluji, Jacku blahopřejemu v duchu Rachel.
"Neměli bychom jí otevřít?"
Mary přikývne a vezme knihu do rukou a ...
Neotevře jí, nejde to
Nikdo jí, ale nevěří poté, ale co ani oni nenahlédnou do stránek té tajemné publikace z důvodu toho, že nejde otevřít, uvěří.
"Já bych jí tady nechal. K čemu je kniha, co nelze otevřít?"
"Ericu! To nemyslíš vážně. nemůžem jí tady nechat!"
"Dobrá jak chceš, Rachel, Kdo si jí tedy vezme domů? Já tedy ne"
"Já taky né. Nečtu" přitaká Jack a pohledy obou puberťáků míří na Rachel a Mary
"Rachie? Vzala by sis jí?"
"Ok" odpoví na Marynu otázku s úsměvem. V hloubi duše doufala, že ona bude opatrovníkem pokladu, co objevili.
"Nechci vám nic říkat, ale neměli bychom se vrátit na ...."
"Máš pravdu Ericu. Rychle odsud pryč" řekne Mary a vyrazí zpět na závodní dráhu s modrými vlaječkami.

DunBrochský hrad
"Zavolejte lékaře"
Uslyší královna Elinor známý a výrazný hlas linoucí se od hradní kamenné zdi k další zdi, která je naproti Že by se její malé Rebelce něco stalo? Nechá vyšívání a okamžitě pádí dolů po dubových schodech.
Uff.
Uleví se jí, když zjistí, že Merida je zdravá jako losos v divokých říčkách. Pak si, ale všimne té zmučené osoby, jež její dcera drží v náručích. Zkrvacené a poškrábané tělo. Vydloublé oči. Potoky krve na jeho tváři
"Kdo to je?"
"Našla jsem toho chudáka v lese, mami. Nějaká čarodějka si z něj udělala pokusnou myš na své magické procedúry"
"Myslíš tu řezbářku, co mě před třemi měsíci proměnila v medvěda?"
"Ne. Viděla jsem jí poprvé. Podle toho co řííkala pochází z Corony"
"Corony? Ty si s ní mluvila?"
"Mami na to teď není čas. Přivolejme dvorního medika"
"Ten nepomůže" vyruší je z rozhovoru nový příchozí. Zhrbená stařenka s hustými zkroucenými šedinami podobající se lehce bouřkovému mraku. Stačí jen zapršet. Její vrásčitou tvár sem tam dozdobila bradavice a pupínky. Obalila se šátky a látkami nahnědlých a našedlých odstínů. Nepřišla sama, do hradní síně jí doprovodily malá modrá světýlka - bludičky. Ano byla to ta rezbářka, která díky nepřesně řečeného přání princezny Meridy, metamorfovala její matku a bratry do podoby medvědů.
Merida jí pozdravila po svém. Napnutým šípem mířený k jejímu čelu.
"Zmiz"
"Chci ti pomoc,dearie. Potřebuji, aby byl ten mrzák zdráv. Bez něj by se nenaplnilo proroctví"
"Proroctví?" zeptá se překvapeně a sklopí luk k zemi. Čarodějka vyloví ze svých hlubokých kapes jakýsi zlatý prášek a nechá ho se rozptýlit ve vzduchu. Zrníčka lesklého písku se začnou formovat do 4 různých symbolů.

Slunce
Luk a šíp
Drak
Vločka

"Tyto symboly představují čtyři hrdiny, kteří zachrání tento svět před jednou velmi temnou bytostí. Nejhorší ze všech. A aby se dosáhlo toho šťastného konce, je třeba, aby on byl zcela v pořádku"
Merida nechápe ty babské povídačky a na jazyku má spoustu otázek. Čarodějka-rezbářka jí však zastaví. Není pravděpodobě času na zbyt. "Silně krvácí a je oslepený, ale ne lidskou rukou, ale zlými nadpřirozenými silami. Existuje jediný způsob, jak ho vyléčit. Moc pravé lásky. Pošlu tě tam odkud pochází. Do Corony. Získáš slzy stesku po něm od jeho milované, Lociky. Nic víc, nic míň. Není třeba dalších otázek." luskla prsty "Bohové s tebou dcero DunBrochu"
Rebelka nestačila ani mrknout a v oblaku sametově hnědého prachu se přemístila na jiné místo.

Rachelin pokoj
Konečně je doma. Pohodlně ulehne na svojí postel a přemýšlí o dnešním dni. Samozřejmě, že do cíle dorazili jako poslední. Jak jinak. Na tou zvláštní knihou na kamenném stupínku uprostřed lesa se zdrželi moc dlouho. A ještě k tomu ty zvláštní modrá světýlka. Co to mohlo být?
Kniha!
Vzpomene si a zběsile jí vyhrabuje ze dna tašky. Najde jí. Ale ani teď kniha nedovoluje poodhalit svůj obsah. Po dlouhých a úporných minutách otvírání, se však žádného výsledku nedočká.
"Nevadí, dám ti čas" konejší knihu a s ní v náručích, zavře oči a představuje si.
Kdysi dávno ... Bylo, nebylo ... Žil, byl
Kniha se najednou sama odsebe otevře. Rachel sebou lehce škubne a otevře oči. Radostně vískne a pustí se do čtení.
Kdysi dávno ... Bylo, nebylo ... Žil, byl
Byli to pohádky. Jen pohádky. Pro někohu nudné příběhy s jasným koncem. Pro Rachel, ale ne. Ty příběhy jsou pro ní fascinující. Prolistuje těmi ilustrovanými listmi, až se prolistuje na tu důležitou stránku

Slunce
Luk a šíp
Drak
Vločka

Vidí ty čtyři symboly doplněné textem psaným tmavě rudým inkoustem. Nahlas ho přečte
"Ve stínu krutých sil, zmizí hrdinové těchto čtyř znamení, nové životy žít budou a pak na stezce kamenných vzpomínek na jejich domov se střetnou a vzácný spis ten objeví a události pod vedením klobouku hvězd se události obrátí a Ďábel zmizí"
Dočte a přemýšlí nad tím proroctvím. Snad je to proroctví...

Corona/ Locičina věž
Pláče. Špinavá. V řetězech.
Její drahá maminka si opravdu umí zajistit, aby se nikdy nedostala ven. Bůhví co provedla Flynnovi. Slzy na znamení stezku po něm dopadají na studenou kamennou podlahu. Její věrný mazlíček - chameleon Pascal - se jí snaží ukonejšit. Bohuel, nedaří se mu to.
...
Konečně je na místě. Čarodějka, co jí sem poslala, zanechala více otázek než odpovědí. Jediné co ví, že potřebuje najít dívku jménem Locika a získá její slzy. Opravdu skvělá výprava.
Vzpamatuje se a začne vnímat okolí. Kruhová, ztísněná místnost. Pravděpodobně je v nějaké věži.
"Kdo jsi?" vyruší jí hlas z objevování okolí
"Já jsem Merida ..." odpoví a všimne si té osoby co jí oslovila. Mladá dívka s ušmudlaným tvářičkami s abnormálně dlouhými zlatými vlasy, připomínající jakousi klikatící se blonďatou řeku. Růžové šatičky jsou stejně špinavé jako její tváře. Vedle ní jí stráž děla chameleon. No, netváří se moc šťastně. Všimne si pak dalšího dúležitého detailu. Mezi blonďatými loknami se skrývají zrezlá oka okovů. Někdo si nepřeje, aby opustila místnost.
"Ty jsi Locika, že?"
"Ano jsem. Odkud mě znáš?"
"Znám tvého milence ..." no zná. Trochu silné slovo
"Flynna? Jak se má? Je v pořádku?"
"No právě, že ne ..."
"Co se mu stalo?" ptá se jí se slzami v očích.
"Zmučili ho a oslepili"
"Bože můj" přichází další vlna slz. Ještě emotivnější než ta předtím.
"Ale neboj je tu šance, jak ho vyléčit."
"Jaká?"
"To není podstatné. Potřebuju jen tvoje slzy"
"Slzy?"
"Taky netuším k čemu jsou, ale čarodějka, co mě sem poslala je potřebuje, pro jeho léčbu"
Locika na ní hledí trochu nedůvěřivým pohledem. Nedíví se jí. Není obvykle, že po vás někdo žádá slzy "Prosím, věř mi"
"Tvá žádost zní podivině, ale budiž. Pascale dones mi lahvič..." zarazí se. Do místnosti totiž vstoupí někdo další. Žena.
I Merida se zarazí. když spozoruje tu příchozí. Poznává jí. Je to ona. Ta dáma ve vínové kytlici. Ta co oslepila Flynna.
"Žádné slzy nedostaneš, princezno DunBrochu. Vrať se domů" pronese. Po posledním písmenku její věty, Meridu obklopí oblak vínově červené barvy. Pošle jí domů

DunBrochský hrad
Podělala to na plné čáře. Po teleportaci, se rozpláče.
"Máš ty slzy?" ptá se rezbářka
Zklamaná Merida neodpovídá. Potupně se blíží k tomu zmrzačenému, kterého našla v lese. Skloní se nad ním. Pláče.
"Odpusť" prosí umírajícího o odpuštění a svými slzami mu lehce zvlhčuje zkrvavené oblečení. Pár zbloudilých slz, ale zavítá někam jinam. Tam kde kdysi bývali jeho oči. Slzy smutku stýkají to zkrvavených důlků.
Stane se, ale něco úžasného. Tam kam slzy dopadnou se rozzáří světlo. Jané hřejivé bílé světlo. Merida se uklidní. Co se to děje? Světlo po chvíli uhasne. Zdálo by se, že to byl magický výsměch na účet Meridy. Opak je pravdou. Po zhasnutí jiskřičky v očních ďůlkách, se totiž ztracené oči vrátí. Znovu vidí. Merida znovu pláče. Tentokrát jsou to slzy štěstí. Flynn se pomaluu živý a zdravý probouzí
"Děkuji ti, za záchranu" usmívá se na něj. Rebelka mu úsměv oplatí

Cestou do kosmetického salonu
Doprovodí Rachel před školní budovu. Stejnou cestou, totiž Samantha, chodí do práce. Vždy jde pěšky. Nemá ráda auta (Nikdy se nanaučila řídit) a v Humpthonu není MHD. Ale to jí nevadí. Cestu si vždy plně užije. Nebaví jí být pořád uzavřena v jedné čtyřkolové plechovce. Tahle cesta, měla být však jiná. Neobvyklá. Paranormální.
Po pár krocích směr kosmetický salon, jež je jejím pracovištěm, si něčeho všimne. Malá, modrá, levitují ohnivá koule. Po mrknutí však světýlko zmizelo, tak to Rachelina matka považovala jen za přelud a bezstarostně šla dál. Po chvilce tu kouli znovu zahlédla a později i její společnice. Modré bludičky byli všude. Úplně všude. Samantha se začala bát. Lidi totiž zmizeli, byli tu jen ty světýlka. Začala běžet. Musí utéct!
Doběhne ke svému salonu. I tady jsou a krom nich ještě někdo. Zhrbená stařenka s hustými zkroucenými šedinami podobající se lehce bouřkovému mraku. Stačí jen zapršet. Její vrásčitou tvár sem tam dozdobila bradavice a pupínky. Obalila se šátky a látkami nahnědlých a našedlých odstínů. Nebyla z ní cítit dobrá aura, stejně jak z těch deprimujících poletuch.
Nechce je už dál vidět. Zavře oči a otvíra dveře salonku. Vrátka se trefí do zvonkohry u ní pověšené a hlásí její příchod.
"Ahoj Samantho" pozdraví jí mile její kolegyně a nejlepší kamarádka Elen. Shodou okolností Maryina matka. Však to byly ony co své dvé dcery spolu seznámili.
Poté co uslyší známý hlas oddychne si. Pomalu otvírá oči. "Sakra" zakleje. Jsou i tady. Ty modrý potvory. Snaží se utéct, ale omylem uklouzne a shodí spolu s ní pár lahviček s lakem nechty. Ty se rozbijí a ušpiní její vínovou blůzku.
"Sam, proboha, jsi v pořádku?" přiblíží se k ní ustaraná Elen.
"To je v pořádku, jen mi není dobře, to se spraví" usměj se. Pak si ale všimne vady na svém oblečku. Obří tmavé lakové skvrny Tohle bude horší ... debilní světýlka honí se jí hlavou
"Měla by sis jít lehnout"
"To zvládnu El" přísahá své ustarané bff "Nemůžu tě tu dělat samotnou"
"To zvládnu. Neboj" usměje se na ní "Běž, běž. Nebo mě urazíš"
"Dobráá" odpovídá a v doprovodu Elen vychází ven.

Kdysi dávno
Flynn hledí na poklidné vlnky moře, jak líně se pohupují sem tam. Byl velmi vděčný co pro něj rod DunBrochů udělal. Vrátil mu oči, daroval koně. Moc milá královská rodina. Teď ho ale čeká důležitý úkol. Musí Lociku zachránit. Okamžitě. Ale bez jedné osoby nepůjde. Musí za ním.
"Flynne .."
"Merido!"
"Počkej na mě! Chci jít s tebou! Chci pomoct té dívce, stát se hrdinkou"
"Opravdu?"
"Opravdu. Já i můj otec Fergus ti chceme opravdu moc pomoc v boji s tou babiznou."
"To je od vás milé, opravdu"
"Takže co budeme dělat teď"
"Mám v plánu jít za jednou velmi mocnou osobou" odpoví "Za člověkem, jež pánem nad draky. Jen dračí oheň se vyrovná kouzlům"
Merida se tvářila trochu překvapeně. O dračích jezdcích, už slyšela mnohé a vždy chtěla jednoho z nich poznat.
"Dračí jezdci jsou ale jen na Severu. Jak se tam chceš dostat?"
Flynn neodpoví, jen zpoza svého pláště něco vyloví. Dýku s nefritovou čepelí porytá runovými symboly. Merida nechápe co má ta obřadní dýčka společného s jejich cestou na Sever.
Flynn jí však odpověď nevydá. Zamíří čepel přímo ke sluneční záři a vyřkne jí své přání
"Do vikingské vesnice Blp na Severu"
Runy na čepely té dýky začnou zeleně zářit a před Flynnem a Meridou se začne vytvářet výr jakésy nazelenalé magické energie.
Co se to děje? ptá se sama sebe Merida
Výr se pomalu začíná zvětšovat a mění se v portál
"Až po tobě, princezno DunBrochu"
"Radši Rebelka ..." poučí Flynna a na hřbe´tu jejího věrného oře Anguse vstoupí do portálu. Flynn za ní...
Tak a druhá epizoda je za námi. Jak se vám líbila? Dejte vědět v komentářích. V další epizodě se něco dozvíme z historie Hiccupa (Škytáka) a vreálném světě odhalíme Ericovo tajemství a Samantino spiknutí ...

To nechceš zažít

6. dubna 2016 v 10:09 | Jackie |  Na zamyšlení
Konichiwa,
Trošku tak poplivu téma týdne nazvané "To musíš zažít". Nechci někoho nutit, aby prožil tamto a támhleto, protože je to ta nejlepší věc na světě a bla bla.
Kecy. Kecy. Kecy.
Nemám prostě buňky napsat takto pozitivní článek, prostě ne. Proto jsem si dovolil upravit název tématu a podělit se svámi o jednu smutnou událost na kterou dodnes vzpomínám s těžkým srdcem, občas s hořkými slzami v očích. I teď, když tento článek píšu pláču. Někteří z vás se mi, asi budou teď smát. Chci vám totiž povyprávět o životě té nejlepší kočky na světě. Naší Micky...

"Doufám, že jí budete chtít..."
Předával nám jí se slovy její majtel, který nám dovolil jí přijmout do rodiny. Malinký umňoukaný mourovatý tvoreček. Bylo to nejmenší kotě, co jsem dosavadním životě viděl.
Proč, že majtele doufal, že si jí vezme? Odůvodnil to tím, že se bál, jestli si vůbec takhle malou a hubenou kočičiku vezme. Já, můj brácha a mamka jsem se hned na první pohled do ní zamilovali a radostně jsem si jí vzali domů.
Naší Micku
Prožili jsme s Mickou krásný jeden rok. Plný jejích skopičin, lumpáren i roztomilých gest.
Vždy, když na ní vzpomínám, vybaví se mi ta jedna vzpomínka. Ta nejhezčí, jež na ní mám.
tehdy jsem smutnější než obvykle. Škola mi lezla nad hlavu. Pětka tam čtyřka támhle. Jako by to nestačilo zjišťoval jsem, že ty co jsme považoval za kamarády, nejsou mými kamarády a jen mě zneužívají. Tehdy jsem se vrátil ze školy, schoulil jsem se na posteli a plakal tiše a sám. Tohoto ubuleného klubíčka si ale někdo všimnul. Micka.
Skočila na postel, začal se ke mě lísat a olizovat ruku. Chtěla si mě uklidnit. Jsem ti za to vděčný...
Pak ale přišel ten den. Byla horká červnová neděle. Naše roční Micinka už čekala ve svém bříšku svá první koťátka, ale to jí nezabránilo zůstat svou. Hravou, milou a bvěrnou kočičkou.
Bylo už po obědě a naše rodina se rozhodla využít tuto sluneční neděli k procházce. Oblékli jsem se a vydali jsme s na cestu. Ale něčeho jsme si nevšimli.
Micka šla za námi.
Právě jsme šli přes silnici.
Ona taky. Byla ale pomalejší než my a ...
Auto. Auto, zběsile jezdící po našedlé asfaltové tepně.
Přejel jí.
Konečně jsme si jí všimli. Ještě naposledy na nás pohlédla a ...
Začal jsem plakat. Né. Micka nesmí odejít. Ona ne...
Od té události uběhl asi už rok. Pořídili jsme si dvě kočky - kočku Lucy a kocourka Štístka. Krom nich , jsme si ale pořídili ještě pejska, Maxíka.
Mám je z celého srdce rád a doufám, že se to už nikdy nestane. Že už nikdy můj mazlíček neskončí pod koly automobilového smrťáka ...