Holčička se zápalkami

24. dubna 2016 v 22:30 | Jackie |  Jednorázovky
Inspirováno stejnojmenou klasickou pohádkou Hanse Christiana Andersena

"Tiichá nóc, sváátá nóc"
Koleda se line ulicí a její tóny dávají kolemdoucím kapičku naděje v jejich jinak tak ošklivých a černých životech.
"Jáála lid v blááhý klid"
Prozpěvují optimismem naplnění koledníci a s nimi i ostatní kolemdoucí
"Dvě jen srrdcí tu v Betléémě bdí"
Brouká si bankéř s štosem dárků pro své děti a díky koledě zapomněl na všechny neplatící klienty
"Hvězdy při svitu, u jeslíí bdí"
Prozpěvuje, i když falešně hračkář, přijímající poslední opozdilce, žádající koupi dárků pro svou rodinu.
"V niž malé děťáátko spí-íí"
Opakuje verše natloustlý pan starosta se svou chotí a pyšně ukazují světu pomocí svého oblečení a počtu krabiček s dárky své bohatství.
"V niž malé dětáátko spí"
I malá prodavačka sirek, promzlá až do morku svých kostí, uslyší ty veselé vánoční veršíky. Na radosti jí to však nepřidá.
"Kupte si zápalky. Jeden balíček pouze za stříbrňáček. Prosím kupuje" láká potencionální kupující, drkotajíc zuby zimou.. Podejť by jí taky zima nebyla. Boty nemá žádné, rukavice taky ne. Jediné co jí brání před chladem a mrazem je několik vrstev na sebe naházených hadrů a pro děravých šálů co našla na skládce. Bohužel, ani ty už nebránili krutým vločkám zařezávat se do jejího těla. Kvůli celodenímu marnému prodávání zápalek, má chudobné šatičky provlhlé.
Díky snížku, moc říká si ironickým hlasem sama pro sebe a proklíná vše co jí ubližuje.
Sníh. Hlad. Chlad. Žízeň. Její otec.
To on jí poslal do krutého Štědrovečerního dne. Asi ten prokletý alkoholik, co propil poslední vindru z rodinného rozpočtu, což vedlo k naprosté finanční krizi její rodiny, si přeje aby se z jeho dcerky kostku ledu. Kdyby jí dal aspoň nějaké boty. Počkat, málem by zapomněla. Vždyť už sotva mají na jídlo, takový luxus jako jsou boty si přece nemůžou dovolit. To se jí prohánělo hlavou a přála se jediné. Umřít. Ať už jí netrápí hlad, mráz, žízeň, strach,..., táta.
Přišla noc. Temná a krutá noc. Štědrovečerní.Kolednící ukončili a své notové osnovy uzavřeli. Byl čas se vrátit domů. S koledami zmizelo i vánoční povyk v ulicích maloměsta. Jediné co tu zbylo byli pouliční lampy, co se rozářili zvláštně omamným světlem, spadané vločky, co se náhle začali tvářit neškodně a samozřejmě ona. Holčička se zápalkami.
Holé nožky i ručičky modrali jak jsou zmrzlé. Chtějí se ohřát. Co teď? Ano může jít domů, ale to zase zmodrá celé její tělo modrřinami způsobené rukou jejího otce. Neprodala totiž ani jednu sirku. Počkat! Může ty neprodané krabičky zápalek použít na zahřátí. Stačí jedna jediná zápalčička. Otevře tedy krabičku a škrtne sirkou. Hoří! HOŘÍ!
Malá holčička nade ale ohřívat své zmrzlé oudy. Všimne si něčeho v noční ulici neobvyklého. Krbu. S plápolajícím ohněm. Nemůže už ani chodit, tak se ke krbu došourá. Jakmile se ke krbu dostane zmizí. Ve stejnou chvíli jak dohasne sirka.
Zapálí ji znovu. Místo krbu se tu náhle objeví, prvotřídní hostina s nejdražšími pokrmy. Stane se to ale znovu. Zmizí. Ve stejnou chvíli jak dohasne sirka.
Zkusí to potřetí. Objeví se vánoční stromeček. Ten nejkrásnější na světě. Ale historie se znovu opakuje.
Holčička rozčílením škrtne veškeré zbylé zápalky z krabičky najedou. Nevrátí se krb. Ani stůl s pochoutkami. A ani vánoční stromeček. Před ní stojí dávno zesnulá babička. Jediná osoba na světě co jí kdy měla ráda.
Samou radostí pustí hrst hořících zápalek do sněhu a skočí babičce do její náruče. Zápalky vyhasli. Babička, ale ne.
"Dost bylo snu o lepším životě" pronese "Teď už budeš navěky věků běhat po loukách a společně si hrát jako kdysi" dořekla a i s ní v náručí vyletila vysoko vstříc nočním oblakům
"Chudinka malá"
"Umrzla"
"Proboha, vždyť neměla ani botičky" truchlili těmito frázemi nad bezduchým tělíčkem malé prodavačky zápalek co noc o Štědrém večeru nepřežila. Litovali jí. Kdyby je věděli, že by se měli radovat. Teď už je se svojí babičkou. Navěky. A šťastná.
 

Big four ff cz - ep. 2. Brave

10. dubna 2016 v 20:58 | Jackie |  Fan-fikce
Konichiwa:3,
A je tu další díl Big four ff.Chtěl bych moc poděkovat Dixie za vytvoření úvodního obrázku. Moc se jí povedl, co říkáte? Další důležitá informace. Při psání jsem si vypěstoval jakousi alergii na nekonečné psaní času děje tj. Dnes a Kdysi dávno. Proto tedy mezi-nadpisy vyznačené modrou se odehrávají v přítomnosti a naopak vyznačené červenou se odehrávají v minulosti.
Minule jsme se seznámili s Rachel, Mary, Ericem a Jackem. Na první pohled nudně vypadajícím školním výletě, se ale stane něco neobvyklého. Co se to děje? Na to snad odpoví druhá epizoda.
Váš Jackie


V lese
"Mary!" volá Rachel na ní z plných plic. To samé dělá Eric. Jack jde poslušně za nimi.
Mary však nevnímá. Stále uhání za těmi poletujícími modrými světýlky. Zdá se, že je ona jediná kdo je vidí. Ale není blázen. To ví. Prostě ty bludičky tady jsou a chtějí aby je jen ona viděla a následovala. A tak se i děje.
Konečně se dostala tam kam ty modrá strašidýlka chtěla. Malý kamenný stupínek podobný sloupu starořeckého chrámu a na něm něco v lese neobvyklého. Kniha. Ano, kniha, přesně taková co najdete u babičky na půdě mezi dalšími různými krámy uzavřené do jedné truhly. Jenom tahle kniha vás zaujme. Nejdřív se bojíte, že po dotyku se desky knihy, které už jsou prolezlé plísní, rozpadnou. Naštěstí se tak nestane a vy prolistujete obsahem té tajemné půdní relikvie.
Už už chce Mary ten literární poklad prozkoumat blíž, když jí v tom zastihnou Rachel a spol. Překazí jí to.
"Co blbneš?"
Mary neodpovídá, plně věnuje pozornost knize, jíž si všimnou Rachel, Eric i Jack a stejně jako jejich zrzavovlasá kamarádka jsou tím pohledem hypnotizováni. Ani si nevšimnou, že se kolem nich formuje jakýsi kruh z 12cti indigových bludiček. Pomalu se blíží k naší čtveřici. Oni stále v transu si ničehoš nic nevšimnou. Konečně, když už jsou od nich pár centimetrů, postřehnou jejich přítomnost. Všichni, čtyři. Čtyři reakce.

Rachel - Je fascinovaná těmi tvory a jen s otevřenou pusou na ně zírá. Viděla je jen na ilustracích dětských knih.
Mary - Ona se už s nimi setkala. Konečně si je může prohlédno z bezprostřední blízkosti.
Erik - Nechápe co si má myslet. Bludičky přece nemají existovat. Věda je nezná!
Jack - Nenapadá ho nic lepšího než do nich pošťuchovat jako do gumového míčku. Poté co si spálí prst, toho radši nechá.

Poté co jsou bludičky prozrazeny, odletí ke stupínku před nimi. ladně s grácií dopadnou na kožený přebal knihy a změní se všech 12 ve spirálu dekorující ten starobylý spis. Jasně září podmanivým modrým světlem. Poté však vyhasne jako hořící knot svíčky, ale vypálená spirála zůstává.
Chvíli nevěřícně na knihu zírají a netuší co si o tom všem myslet.

Země DunBroch
Lesní zvěř a ptactvo utíkají před divokým dusotem jejího koně. Angus ani Merida jim však nevěnují ani krapítek pozornosti . Užívají si té chvilky svobody a oddávají se jí.
"I can fly ..." brouká si vesele naše hrdinka.
Po chvilce na první pohled zdající se nekontrolované jízdy Černým lesem. popotáhne lehce za uzdu utaženou kolem Angusova pysku, aby zastavil. On poslechne a skončí svůj klus. Rebelka sleze z jeho hřbetu a ulehne do pohodlné postýlky z mechového porostu. Zavře oči a zaposlouchá se do rytmických písní sýkorek a uklidňujícího šumu borových lesů. Díky takové atmosféře rychle usnula a oddala se svému snu.
BUM!
Probudí jí hlasitý rachot společně s vystrašeným řehotem Anguse, který to také zaslechl.
"Klid hochu, klid" konejší ho svými slovy a on na oplátku přestane panikařit.
Poté vztáhne ruku po svém věrném luku, co uložila k pomyslnému spánku vedle svého boku. Toulec naplněný šípy, poléhavající poblíž svého bratra luka, nasadí na svoje záda a jde tam odkud se ozývalo to bum a prásk. Schová se do křovin a pozoruje veškeré dění před ní.
Žena oděna do kytlice barvy rozlitého vína levitující přibližně metr nad zemí. "Co si chtěl provést mé dcěři, zloději?" řve agresivně na muže ve špinavé kápi krčící se vystrašeně před tou čarodějkou.
"Já nejsem zloděj a nechtěl jsem vaší dceři, Locice, ublížit. Sama mě pozvala do věže. Milujeme se!"
"Lžeš a sprostí lháři se musí potrestat. Odnesla jsem tě co nejdál a abych měla jistotu, že se do Corony nikdy nevrátíš, provedu toto razantní řešení"
Corona? To království znala. Po smrti minulého krále jí zasáhla těžká ekonomická krize. Nyní zemi vláden chaos a bezvládí. Má spíše štěstí, že je odtamtud pryč.
Počkat!
Jak to ta čarodějka myslela
Provedu toto razantní řešení
Co tím myslí? Chce ho zabít? Musí toho chudáka zachránit... Vystřelí po té ženě, už připravený šíp stačí jen vypustit ho hrdě k cíli. Hrot střely se, ale nezaryje do čarodějného masa, ale jen proletí oblakem vínového kouře. Čarodějka zmizela.
Merida se nemůže vzpamatovat. nikdy neminula cíl a teď... Nechápala proč toho zakuklence sekýrovala a taky to co mu chtěla provést. Konečně si všimne výsledků její pomsty.
Oběť magických pokusů dámy ve víovém, obrostly větvy s obřími trny, které se ryli přímo přes kůži až ke kosti a zanechávali mu kruté krvavé rány. Největší trny si ale našli úplně jinou cestičku. Zasáhli oči. Brutálně zničené oči. Po tváři oční mok a krvavavé slzy. Merida na nic nečeká a vysvobodí ho ze smrtelného trnitého obětí a dobrotivě nabídne zmrzačenému neznámému hřbet jejího koně. Poté jedou na místo, které Merida nazývá svým domovem. Sídlo DunBrochů.

Ten samý les
"Co. To. Sakra. Bylo!?" zeptá se Rachel.
Jack se uchechtne a vycení své úžasné bílé zuby "Nevím, ale knihy se prohlížejí a čtou, ne?"
Gratuluji, Jacku blahopřejemu v duchu Rachel.
"Neměli bychom jí otevřít?"
Mary přikývne a vezme knihu do rukou a ...
Neotevře jí, nejde to
Nikdo jí, ale nevěří poté, ale co ani oni nenahlédnou do stránek té tajemné publikace z důvodu toho, že nejde otevřít, uvěří.
"Já bych jí tady nechal. K čemu je kniha, co nelze otevřít?"
"Ericu! To nemyslíš vážně. nemůžem jí tady nechat!"
"Dobrá jak chceš, Rachel, Kdo si jí tedy vezme domů? Já tedy ne"
"Já taky né. Nečtu" přitaká Jack a pohledy obou puberťáků míří na Rachel a Mary
"Rachie? Vzala by sis jí?"
"Ok" odpoví na Marynu otázku s úsměvem. V hloubi duše doufala, že ona bude opatrovníkem pokladu, co objevili.
"Nechci vám nic říkat, ale neměli bychom se vrátit na ...."
"Máš pravdu Ericu. Rychle odsud pryč" řekne Mary a vyrazí zpět na závodní dráhu s modrými vlaječkami.

DunBrochský hrad
"Zavolejte lékaře"
Uslyší královna Elinor známý a výrazný hlas linoucí se od hradní kamenné zdi k další zdi, která je naproti Že by se její malé Rebelce něco stalo? Nechá vyšívání a okamžitě pádí dolů po dubových schodech.
Uff.
Uleví se jí, když zjistí, že Merida je zdravá jako losos v divokých říčkách. Pak si, ale všimne té zmučené osoby, jež její dcera drží v náručích. Zkrvacené a poškrábané tělo. Vydloublé oči. Potoky krve na jeho tváři
"Kdo to je?"
"Našla jsem toho chudáka v lese, mami. Nějaká čarodějka si z něj udělala pokusnou myš na své magické procedúry"
"Myslíš tu řezbářku, co mě před třemi měsíci proměnila v medvěda?"
"Ne. Viděla jsem jí poprvé. Podle toho co řííkala pochází z Corony"
"Corony? Ty si s ní mluvila?"
"Mami na to teď není čas. Přivolejme dvorního medika"
"Ten nepomůže" vyruší je z rozhovoru nový příchozí. Zhrbená stařenka s hustými zkroucenými šedinami podobající se lehce bouřkovému mraku. Stačí jen zapršet. Její vrásčitou tvár sem tam dozdobila bradavice a pupínky. Obalila se šátky a látkami nahnědlých a našedlých odstínů. Nepřišla sama, do hradní síně jí doprovodily malá modrá světýlka - bludičky. Ano byla to ta rezbářka, která díky nepřesně řečeného přání princezny Meridy, metamorfovala její matku a bratry do podoby medvědů.
Merida jí pozdravila po svém. Napnutým šípem mířený k jejímu čelu.
"Zmiz"
"Chci ti pomoc,dearie. Potřebuji, aby byl ten mrzák zdráv. Bez něj by se nenaplnilo proroctví"
"Proroctví?" zeptá se překvapeně a sklopí luk k zemi. Čarodějka vyloví ze svých hlubokých kapes jakýsi zlatý prášek a nechá ho se rozptýlit ve vzduchu. Zrníčka lesklého písku se začnou formovat do 4 různých symbolů.

Slunce
Luk a šíp
Drak
Vločka

"Tyto symboly představují čtyři hrdiny, kteří zachrání tento svět před jednou velmi temnou bytostí. Nejhorší ze všech. A aby se dosáhlo toho šťastného konce, je třeba, aby on byl zcela v pořádku"
Merida nechápe ty babské povídačky a na jazyku má spoustu otázek. Čarodějka-rezbářka jí však zastaví. Není pravděpodobě času na zbyt. "Silně krvácí a je oslepený, ale ne lidskou rukou, ale zlými nadpřirozenými silami. Existuje jediný způsob, jak ho vyléčit. Moc pravé lásky. Pošlu tě tam odkud pochází. Do Corony. Získáš slzy stesku po něm od jeho milované, Lociky. Nic víc, nic míň. Není třeba dalších otázek." luskla prsty "Bohové s tebou dcero DunBrochu"
Rebelka nestačila ani mrknout a v oblaku sametově hnědého prachu se přemístila na jiné místo.

Rachelin pokoj
Konečně je doma. Pohodlně ulehne na svojí postel a přemýšlí o dnešním dni. Samozřejmě, že do cíle dorazili jako poslední. Jak jinak. Na tou zvláštní knihou na kamenném stupínku uprostřed lesa se zdrželi moc dlouho. A ještě k tomu ty zvláštní modrá světýlka. Co to mohlo být?
Kniha!
Vzpomene si a zběsile jí vyhrabuje ze dna tašky. Najde jí. Ale ani teď kniha nedovoluje poodhalit svůj obsah. Po dlouhých a úporných minutách otvírání, se však žádného výsledku nedočká.
"Nevadí, dám ti čas" konejší knihu a s ní v náručích, zavře oči a představuje si.
Kdysi dávno ... Bylo, nebylo ... Žil, byl
Kniha se najednou sama odsebe otevře. Rachel sebou lehce škubne a otevře oči. Radostně vískne a pustí se do čtení.
Kdysi dávno ... Bylo, nebylo ... Žil, byl
Byli to pohádky. Jen pohádky. Pro někohu nudné příběhy s jasným koncem. Pro Rachel, ale ne. Ty příběhy jsou pro ní fascinující. Prolistuje těmi ilustrovanými listmi, až se prolistuje na tu důležitou stránku

Slunce
Luk a šíp
Drak
Vločka

Vidí ty čtyři symboly doplněné textem psaným tmavě rudým inkoustem. Nahlas ho přečte
"Ve stínu krutých sil, zmizí hrdinové těchto čtyř znamení, nové životy žít budou a pak na stezce kamenných vzpomínek na jejich domov se střetnou a vzácný spis ten objeví a události pod vedením klobouku hvězd se události obrátí a Ďábel zmizí"
Dočte a přemýšlí nad tím proroctvím. Snad je to proroctví...

Corona/ Locičina věž
Pláče. Špinavá. V řetězech.
Její drahá maminka si opravdu umí zajistit, aby se nikdy nedostala ven. Bůhví co provedla Flynnovi. Slzy na znamení stezku po něm dopadají na studenou kamennou podlahu. Její věrný mazlíček - chameleon Pascal - se jí snaží ukonejšit. Bohuel, nedaří se mu to.
...
Konečně je na místě. Čarodějka, co jí sem poslala, zanechala více otázek než odpovědí. Jediné co ví, že potřebuje najít dívku jménem Locika a získá její slzy. Opravdu skvělá výprava.
Vzpamatuje se a začne vnímat okolí. Kruhová, ztísněná místnost. Pravděpodobně je v nějaké věži.
"Kdo jsi?" vyruší jí hlas z objevování okolí
"Já jsem Merida ..." odpoví a všimne si té osoby co jí oslovila. Mladá dívka s ušmudlaným tvářičkami s abnormálně dlouhými zlatými vlasy, připomínající jakousi klikatící se blonďatou řeku. Růžové šatičky jsou stejně špinavé jako její tváře. Vedle ní jí stráž děla chameleon. No, netváří se moc šťastně. Všimne si pak dalšího dúležitého detailu. Mezi blonďatými loknami se skrývají zrezlá oka okovů. Někdo si nepřeje, aby opustila místnost.
"Ty jsi Locika, že?"
"Ano jsem. Odkud mě znáš?"
"Znám tvého milence ..." no zná. Trochu silné slovo
"Flynna? Jak se má? Je v pořádku?"
"No právě, že ne ..."
"Co se mu stalo?" ptá se jí se slzami v očích.
"Zmučili ho a oslepili"
"Bože můj" přichází další vlna slz. Ještě emotivnější než ta předtím.
"Ale neboj je tu šance, jak ho vyléčit."
"Jaká?"
"To není podstatné. Potřebuju jen tvoje slzy"
"Slzy?"
"Taky netuším k čemu jsou, ale čarodějka, co mě sem poslala je potřebuje, pro jeho léčbu"
Locika na ní hledí trochu nedůvěřivým pohledem. Nedíví se jí. Není obvykle, že po vás někdo žádá slzy "Prosím, věř mi"
"Tvá žádost zní podivině, ale budiž. Pascale dones mi lahvič..." zarazí se. Do místnosti totiž vstoupí někdo další. Žena.
I Merida se zarazí. když spozoruje tu příchozí. Poznává jí. Je to ona. Ta dáma ve vínové kytlici. Ta co oslepila Flynna.
"Žádné slzy nedostaneš, princezno DunBrochu. Vrať se domů" pronese. Po posledním písmenku její věty, Meridu obklopí oblak vínově červené barvy. Pošle jí domů

DunBrochský hrad
Podělala to na plné čáře. Po teleportaci, se rozpláče.
"Máš ty slzy?" ptá se rezbářka
Zklamaná Merida neodpovídá. Potupně se blíží k tomu zmrzačenému, kterého našla v lese. Skloní se nad ním. Pláče.
"Odpusť" prosí umírajícího o odpuštění a svými slzami mu lehce zvlhčuje zkrvavené oblečení. Pár zbloudilých slz, ale zavítá někam jinam. Tam kde kdysi bývali jeho oči. Slzy smutku stýkají to zkrvavených důlků.
Stane se, ale něco úžasného. Tam kam slzy dopadnou se rozzáří světlo. Jané hřejivé bílé světlo. Merida se uklidní. Co se to děje? Světlo po chvíli uhasne. Zdálo by se, že to byl magický výsměch na účet Meridy. Opak je pravdou. Po zhasnutí jiskřičky v očních ďůlkách, se totiž ztracené oči vrátí. Znovu vidí. Merida znovu pláče. Tentokrát jsou to slzy štěstí. Flynn se pomaluu živý a zdravý probouzí
"Děkuji ti, za záchranu" usmívá se na něj. Rebelka mu úsměv oplatí

Cestou do kosmetického salonu
Doprovodí Rachel před školní budovu. Stejnou cestou, totiž Samantha, chodí do práce. Vždy jde pěšky. Nemá ráda auta (Nikdy se nanaučila řídit) a v Humpthonu není MHD. Ale to jí nevadí. Cestu si vždy plně užije. Nebaví jí být pořád uzavřena v jedné čtyřkolové plechovce. Tahle cesta, měla být však jiná. Neobvyklá. Paranormální.
Po pár krocích směr kosmetický salon, jež je jejím pracovištěm, si něčeho všimne. Malá, modrá, levitují ohnivá koule. Po mrknutí však světýlko zmizelo, tak to Rachelina matka považovala jen za přelud a bezstarostně šla dál. Po chvilce tu kouli znovu zahlédla a později i její společnice. Modré bludičky byli všude. Úplně všude. Samantha se začala bát. Lidi totiž zmizeli, byli tu jen ty světýlka. Začala běžet. Musí utéct!
Doběhne ke svému salonu. I tady jsou a krom nich ještě někdo. Zhrbená stařenka s hustými zkroucenými šedinami podobající se lehce bouřkovému mraku. Stačí jen zapršet. Její vrásčitou tvár sem tam dozdobila bradavice a pupínky. Obalila se šátky a látkami nahnědlých a našedlých odstínů. Nebyla z ní cítit dobrá aura, stejně jak z těch deprimujících poletuch.
Nechce je už dál vidět. Zavře oči a otvíra dveře salonku. Vrátka se trefí do zvonkohry u ní pověšené a hlásí její příchod.
"Ahoj Samantho" pozdraví jí mile její kolegyně a nejlepší kamarádka Elen. Shodou okolností Maryina matka. Však to byly ony co své dvé dcery spolu seznámili.
Poté co uslyší známý hlas oddychne si. Pomalu otvírá oči. "Sakra" zakleje. Jsou i tady. Ty modrý potvory. Snaží se utéct, ale omylem uklouzne a shodí spolu s ní pár lahviček s lakem nechty. Ty se rozbijí a ušpiní její vínovou blůzku.
"Sam, proboha, jsi v pořádku?" přiblíží se k ní ustaraná Elen.
"To je v pořádku, jen mi není dobře, to se spraví" usměj se. Pak si ale všimne vady na svém oblečku. Obří tmavé lakové skvrny Tohle bude horší ... debilní světýlka honí se jí hlavou
"Měla by sis jít lehnout"
"To zvládnu El" přísahá své ustarané bff "Nemůžu tě tu dělat samotnou"
"To zvládnu. Neboj" usměje se na ní "Běž, běž. Nebo mě urazíš"
"Dobráá" odpovídá a v doprovodu Elen vychází ven.

Kdysi dávno
Flynn hledí na poklidné vlnky moře, jak líně se pohupují sem tam. Byl velmi vděčný co pro něj rod DunBrochů udělal. Vrátil mu oči, daroval koně. Moc milá královská rodina. Teď ho ale čeká důležitý úkol. Musí Lociku zachránit. Okamžitě. Ale bez jedné osoby nepůjde. Musí za ním.
"Flynne .."
"Merido!"
"Počkej na mě! Chci jít s tebou! Chci pomoct té dívce, stát se hrdinkou"
"Opravdu?"
"Opravdu. Já i můj otec Fergus ti chceme opravdu moc pomoc v boji s tou babiznou."
"To je od vás milé, opravdu"
"Takže co budeme dělat teď"
"Mám v plánu jít za jednou velmi mocnou osobou" odpoví "Za člověkem, jež pánem nad draky. Jen dračí oheň se vyrovná kouzlům"
Merida se tvářila trochu překvapeně. O dračích jezdcích, už slyšela mnohé a vždy chtěla jednoho z nich poznat.
"Dračí jezdci jsou ale jen na Severu. Jak se tam chceš dostat?"
Flynn neodpoví, jen zpoza svého pláště něco vyloví. Dýku s nefritovou čepelí porytá runovými symboly. Merida nechápe co má ta obřadní dýčka společného s jejich cestou na Sever.
Flynn jí však odpověď nevydá. Zamíří čepel přímo ke sluneční záři a vyřkne jí své přání
"Do vikingské vesnice Blp na Severu"
Runy na čepely té dýky začnou zeleně zářit a před Flynnem a Meridou se začne vytvářet výr jakésy nazelenalé magické energie.
Co se to děje? ptá se sama sebe Merida
Výr se pomalu začíná zvětšovat a mění se v portál
"Až po tobě, princezno DunBrochu"
"Radši Rebelka ..." poučí Flynna a na hřbe´tu jejího věrného oře Anguse vstoupí do portálu. Flynn za ní...
Tak a druhá epizoda je za námi. Jak se vám líbila? Dejte vědět v komentářích. V další epizodě se něco dozvíme z historie Hiccupa (Škytáka) a vreálném světě odhalíme Ericovo tajemství a Samantino spiknutí ...

To nechceš zažít

6. dubna 2016 v 10:09 | Jackie |  Na zamyšlení
Konichiwa,
Trošku tak poplivu téma týdne nazvané "To musíš zažít". Nechci někoho nutit, aby prožil tamto a támhleto, protože je to ta nejlepší věc na světě a bla bla.
Kecy. Kecy. Kecy.
Nemám prostě buňky napsat takto pozitivní článek, prostě ne. Proto jsem si dovolil upravit název tématu a podělit se svámi o jednu smutnou událost na kterou dodnes vzpomínám s těžkým srdcem, občas s hořkými slzami v očích. I teď, když tento článek píšu pláču. Někteří z vás se mi, asi budou teď smát. Chci vám totiž povyprávět o životě té nejlepší kočky na světě. Naší Micky...

"Doufám, že jí budete chtít..."
Předával nám jí se slovy její majtel, který nám dovolil jí přijmout do rodiny. Malinký umňoukaný mourovatý tvoreček. Bylo to nejmenší kotě, co jsem dosavadním životě viděl.
Proč, že majtele doufal, že si jí vezme? Odůvodnil to tím, že se bál, jestli si vůbec takhle malou a hubenou kočičiku vezme. Já, můj brácha a mamka jsem se hned na první pohled do ní zamilovali a radostně jsem si jí vzali domů.
Naší Micku
Prožili jsme s Mickou krásný jeden rok. Plný jejích skopičin, lumpáren i roztomilých gest.
Vždy, když na ní vzpomínám, vybaví se mi ta jedna vzpomínka. Ta nejhezčí, jež na ní mám.
tehdy jsem smutnější než obvykle. Škola mi lezla nad hlavu. Pětka tam čtyřka támhle. Jako by to nestačilo zjišťoval jsem, že ty co jsme považoval za kamarády, nejsou mými kamarády a jen mě zneužívají. Tehdy jsem se vrátil ze školy, schoulil jsem se na posteli a plakal tiše a sám. Tohoto ubuleného klubíčka si ale někdo všimnul. Micka.
Skočila na postel, začal se ke mě lísat a olizovat ruku. Chtěla si mě uklidnit. Jsem ti za to vděčný...
Pak ale přišel ten den. Byla horká červnová neděle. Naše roční Micinka už čekala ve svém bříšku svá první koťátka, ale to jí nezabránilo zůstat svou. Hravou, milou a bvěrnou kočičkou.
Bylo už po obědě a naše rodina se rozhodla využít tuto sluneční neděli k procházce. Oblékli jsem se a vydali jsme s na cestu. Ale něčeho jsme si nevšimli.
Micka šla za námi.
Právě jsme šli přes silnici.
Ona taky. Byla ale pomalejší než my a ...
Auto. Auto, zběsile jezdící po našedlé asfaltové tepně.
Přejel jí.
Konečně jsme si jí všimli. Ještě naposledy na nás pohlédla a ...
Začal jsem plakat. Né. Micka nesmí odejít. Ona ne...
Od té události uběhl asi už rok. Pořídili jsme si dvě kočky - kočku Lucy a kocourka Štístka. Krom nich , jsme si ale pořídili ještě pejska, Maxíka.
Mám je z celého srdce rád a doufám, že se to už nikdy nestane. Že už nikdy můj mazlíček neskončí pod koly automobilového smrťáka ...
 


Blind man

29. března 2016 v 16:21 | Jackie |  Na zamyšlení
Už je to dávno pryč,
co jsem neměl ty tmavé brýle
a bílou hůl, jež je můj pomocník

Už je to dávno,
co jsem nebloudil sám ve svém černém světě
a viděl to co je za jeho hranicemi
Sbohem, loučím se s tím druhou říší

Sbohem, navěky
Proč jen já?
Proč?
Ptám se, ale odpovědi se nedočkám

Mé oči jsou poničené už navěky.
Musím se s tím smířit.
Hlavu vzhůru a vpřed s mou slepeckou hůlkou
...

Big four FF cz - ep. 1 Meeting

25. března 2016 v 21:58 | Jackie |  Fan-fikce
Konichiwa:3,
Jsem tu zas a tenokrát s něčím, co jsem chtěl publikovat už velmi dlouho. Krom anime, mám ještě jednu lásku. Pohádky, mýty, báchorky, duchařské historky a jiné příběhy. Pomahají mi aspoň na chvilku odejít z kruté reality a odpočinout si od ní a prožít prostřednictvím těchto příběhů aspoň někdy happy-end. Proto není s podivem, že i teď se občas kouknu na nějakou tu disneyovku a mým oblíbeným seriálem je Once Upon a Time:3 Když jsem prohledával různé fan-fikce a povídky na této bázi, oblíbil jsem si jeden takový "fenomén". Big four. To jest povídky ve kterých vystupují Locika (Tangled), Merida (Brave), Hiccup alias Škyťák (Jak vycvičit draka) a Jack Frost (Rise the guardians). Proto se tedy pohodlně usaďte, pomyslně otevřete knížku pohádek a započněte číst.
Váš Jackie

Kdysi dávno
Všude je cítit smrt a černá magie. Legie žodáků v blýskavém brnění pod vedením jednoho jediného muže kočírujícho zdatného bílého oře. K jejich tažení se, ale přidává někdo další. Horda přesných lučeštníků pod vedení zrzavovlasé bojovnice v zelené kytlici z rodu DunBrochů. Nad jejich hlavami krouží na řbetech svých ohivých miláčků dva dračí jezdci, světlovlasá dívka a jednonohý chlapec, ze vzdálené vesnice daleko na Severu.
Všichni míří k jednomu cíly. Věži. Ježibabině věži. Vězní totiž milou jezdce vedoucí celou tu po zuby ozbrojenou armádu.
A. On. Jí. Chce. Zpátky.
Konečně dorazí k místu budoucího bojiště. Tam už na ně čeká ona. Paní nad věží. Říka se jí různě, formálně Gothel, ale vulgárně Stařena nebo Ježibaba.
"Přišli jste mi vzít to nejdražší co mám, že?" zeptá se jich, ale odpověď nečeká "To nedopustím"
Pozvedne ruce nad svou hlavu a tak jak káže přirozenost každé čarodějky, začne čarovat
"Ty co si vyhrál nad smrtí. Ty co se schováváš ve skříních a pod postelemi. Ty, jenž se zoveš Stín. Ty. Pomož mi v téhle těžké chvíli a dostaň mě a mojí dceru tam kde budeme šťastné"
Po posledním písmenku posledního slova zaklínadla začne ze zdí vycházet kouř. Aspoň se to tak na první pohled tváří. Že by věž hořela? Ne. To je ten koho Stařena volala. Stín. Dým s nádechem velmi temných kouzel obklopí nejbližší okolí věže. Pohltí všechny ...

Dnes
Crr crr. Dává o sobě vědět budík na nočním stolku a snaží se vzbudit stále spící Rachel. Povedeme se mu to. Rachel totiž vyleze zpod vlněné deky, vypne otravný zvuk budíku a vymění pohodlné růžové pyžamo za nažehlenou školní uniformu. Za normálních okolností by si ten odporný stejnokroj na sebe nevzala, ale škola které studovala to vyžadovala.
Poté co se oblékne se konečně vydá směrem ke koupeně. Tam si upraví své dlouhé, nepoddajné a blonďaté vlasy, decentě se nalíčí a zvýrazní řasy zdobící její zelené oči. Konečně sejde dolů ke snídani. Tam už na ní čeká její drahá maminka.
Samantha Tower, nadherná a pohledná vdova kolem 40ti let a jeden jediný rodič naší Rachel. Tady, Humpthonu, vlastnila luxusní kosmetický salón. každý zákazník tup rý omládne, tvrdili pochvalné receneze v novinách a komentáře na sociálních sítích.
"Dobré ráno"
"Á dobré ráno, princezno moje. Jak se si se vyspinkala?"
"Dobře" odpoví Rachel "A je mi už šetnáct, můžeš to říct i normálně a né jako kdybych chodila do první třídy"
"Jen tě tak škádlím" usměje se Samantha nad teenagerovským hněvem své dcery "Copak dneska máš v plánu?"
"Mami, zapomněla si dneska přece jedu na školní výlet"
"Promiň zapoměla jsem. Užij si to"
"Díky" poděkuje Rachel vezme školní tašku a vyrazí na smluvené místo. Konečně tam dorazí. Přímo před branami střední školy doktora Dovea, kde už se seskupil zbytek její třídy.
"Ahoj" ozve se hlas.
Rachel se otočí a uvidí to co na ní mluvilo. Byla to Mary. Mary Brave. Její zašmodrchené a různě zkroucené divoké zrzavé vlasy a vojenský styl pozná každý na první pohled.
"Ahoj, Mary" oplatí pozdrav své kamarádce a obejme jí. Ona jí obejmutí oplatí.
"Bude nuda" konstantuje Mary
"Co taky čekáš? Budeme jen tady v okolních lesích na tý stezce. Jak se jmenuje?"
"Bakerovo" ozve se malý vyhublý kluk s hnědými vlasy oblečený do limetkově zelené košile.
"Dík-ky Ericu" poděkuje rozpačitě Rachel. U Erica Drakkena, nejchytřejšího a nejasociálnějšího studenta z celé třídy. Bylo neobvyklé, aby se takhle vněšoval do rozhovoru.
Eric, ale dál nepromluvil a odešel nejspíše s pocitem, že něco udělal špatně.
"Ericu!"
"Nech ho" zastaví Mary Rachel. Rachel ho chce, ale ujistit, že neudělal nic zlého. V tom se už ujímá slova jejich profesor biologie, pan Peace.
"Zdá se, že jsme tu všichni" začne "Rozdělíme vás do skupinek po pěti až čtyřech. V těch poté vyrazíte po vyznačené stezce. Po cestě narazíte na modrými vlajkami vyznačená stanoviště. Tam musíte najít papír na němž je napsaná otázka. na tu musíte odpovědět. Svou odpověď vyznčíte do vplňovací listu, jenž vám rozdáme na místě. Kdo dojde první na poslední stanoviště vyhrává." dokončí tak důležitá pravidla. "Tak a nyní skupinky. Skupina 1., Lina Carson, Betty Livingstone, Wendy Bone, Jane Hill, Jerome Mole. Skupinka 2. ..."
Poslouchá s vůbec žádným velkým zaujetím jména svých spolužáků a to do jaké skupinky patří.
"Rachel Tower"
Ozve se konečně její jméno. Kdo bude s ní?
"Mary Brave"
Skvělé! Bude s Mary.
"Eric Drakken"
Další plus. Ujistí ho, že nic špatného neudělal
"Jack Frost"
Rachel se posune mozek ažk žaludku. Jack Frost. Nejhorší hajzl z celé jejich třídy. Studentský průkaz má samou poznámku a důtku, nikdy nemá úkol a ze všech písemek má pětku. Klasický neukázněný student, u kterého si říkáte, jak mohl proboha zvládnout příjímací testy. Určitě podvod, vydí jako jediné řešení Rachel.
Poté co jejich učitel rozděl ívšechny žáky do skupin vyrazí do lesa.

Les
Bakerova naučná stezka v Humpthonu. Richard Baker byl místní umělec, které své sochy instaloval do lesa a kolem nich nechal vést cestičku, aby mohl tudyma kdokoliv projít a pokochat se jeho dílem. Jeho díla mají jedno společné. Všechny sochy totiž ukazují různé výjevy ze legend a hlavně pak pohádek. Celkově je na stezce 12 zastavení a každé z nich představuje jeden z těch pro nás známých příběhů. Sněhurka, Karkulka, Popelka, Růženka, Mařenka a Jeníček. Rachel měla tuhl stezku ráda. Se svou maminkou sem chodila celkem často. Milovala totiž pohádky. Ale to už je dávno.
Konečně jsou tam.
Pan profesor dá pokyn ke startu a všichni vyrazí.
I naše povedená skupinka. Ex-milovnice pohádek, zrzavá vojanda, šprt a raubíř celé školy.
Konečně objeví modrou vlaješku. První zastavení. Rachelino nejoblíbenější.
Kolem ní studené kamenné postavičky vaprávějí její nejoblíbenější z příběhů. Zlá čarodějka ukradla královi a královně jejich jedinou dceru a tu uvrhla do věže. Ta dívka se jmenovala Locika. Lociku se už snaží zachránit její princ. Právě teď. V tuto. Dvořící se šlechtic klanící se před princeznou s abnormálně dlouhými lokny. Čarodějnice to vše pozoruje z povzdálí. Je tu však malý deatail. Mistr Baker tu totiž nenaistaloval nějakou maketu vížky. Místo toho tu dal dva kameny stlučené do země, pripomínající menhiry a ty ještě dekoroval příčně položeným balavannem přesně váhově rozložený na ty dva "menhiry"
"Hledej te ten papír s kvízem" poručí Rachel.
Mary a Eric poslechnou. Jack se opře o záda kamené princezny a nehledá nic. Rachel ho nechá být, nemá chuť to řešit. Chce jen odpovědět a jít dál.
Všichni hledají. Nikde nic.
Mary si ale náhle něčeho všimne. Mezi kamenými sloupy pomyslné bakerovi brány do Říše pohádek něco poletuje. Něco malého a hořícího. Modrře hořícího. Mary jde kto mu blíž. Je už od něj jen pár centimetrů. V tom ale zmizí a posune se o půl metrů dal.
"Neboj se mě maličký" konejší ho Mary a snaží se ho chytit.
Toho si všimne erik. On žádná modrá světýlka nevidí, tudíž mu příjde zvláštní jak mary kolem sebe máchá rukama a postupně se od nich vzdaluje.
"Mary kam to jdeš?" ptá se jí a běží za ní
Postřehne to i Rachel a běží za poblázněnou Mary a ustaraným Ericem.
"Oni už se konečně posunuli" všimne si Jack. Zvedne se z vlhké země, oklepe ze svých džínsů nějaké to listí a běží za nimi.
Děkuji, že jste si to přečetli. Chtěl bych, aby jste omluvili nějakou tu gramatickou chybu. Psal jsem to ve spěchu. Bude samozřejmě další díl nebojte. V tom se dozvím co se v Humpthonu vlastně děje a pomocí flashbacků zjistíme bližší historii jedné z pohádkových hrdinek - Rebelky Meridy. Hlasujete v komentářích jak by se měla jmenovat další epizoda.
BRAVE x ARROW AND BOW x ARCHER PRINCESS

Pegas nebo jednorožec?

23. března 2016 v 20:01 |  Na zamyšlení
Konichiwa:3,
Ano jsem zase tu. Tentokrát zase s něčím na zamyšlení. Čím dál tím víc přemýšlím, že tuhle rubriku přejmenuju. Články, co sem dávám totiž vůbec nejsou "Na zamyšlení":D. Máte nějaký návrh, jak jí PŘEJMENOVAT? Pokud ano podělte se s ním v komentářích:3. Autor nejlepšího návrhu bude zmíněn v dalším článku a pokud má blog udělám mu tím v podstatě reklamu:D
Váš Jackie

Jednorožec vs Pegas, který z nich je lepší?

Otázka, která rozděluje milovníky fantasy na několik malých táborů. Bohužel i já jsem občas účastníkem těchto "hádek" o cenu nejlepšího magického koně. Já vždy tedy hrdě hlasuji pro Pegse. Né, že by jendorožec nebyl extrémně úžasný. To je! Ale Pegas ... Má božský původ, můžete s ním létat a když ho necháte bez dozoru, tak se dokáže ubránit popřípadě utéct nepřátelům. Jednoduše odfrnkne. Ale jednorožec? Nejčistší ze zvířat, které neublíží ani mouše a jeho roh léčí. Perfektní terč pro lovce. Bude ho jednoduché chytit a jeho kouzly nabitý roh vydělá na černém trhu jmění.
Jak už jsem psal, lze odpovědí na tuto otázku, rpozděl milovníky fantasy do následujících 5 táborů:

Unicorn Army:
Jedná se o tábor ozbrojen lízatky a duhou. Ano hádáte správně, do této skupiny patří ti co odpověděli jednorožec. Milují vše s jednorožci spojené. Když vidí něco s potiskem jednorožců, jsou v sedmém nebi. Když vidí plyšáčka růžového poníka s zlatým růžkem na hlavě, jsou v sedmém nebi. Objeví se nějaký seriál/film kde se jednorožec mihne, jsou v sedmém nebi a tak bych mohl pokračovat dál a dál ...

Pegas Army:
Sem se hrdě hlásím:3. V této skupině se totiž skrývá fandom milující tohoto mytologického okřídleného tvora. Stejně jako Unicorn Army, jež jsou unešení se všem co má trikotu jednorožce, oni jsou unešení ze všeho s motivem pegasů. Ale světové firmy (myslím výrobce školních potřeb, hraček, ...) jim v tomhle nejdou moc vstříc. Unicorn Army má totiž více příznivců, tedy i potencionálních kupců. Málokdy tedy narazíte na něco co má potisk pegase nebo plyšovou verzi téhle úžasné bytůstky. Je to hold zázrak ...

Unipegas Army
Existují lidé co vám odpoví "Mám rád jednorožce i pegase" Jednoduše se nedokáží rozhodnout, který je úžasnější. Někteří v této obojetné lásce jdou tak daleko, že si oblíbí něco odporného. Unipegas! Agresivní kombinace jednorožce a pegase. Mě se to upřímně z celého srdce nelíbí. Přijde mi to jako dost neoriginální a jak už jsem psal agresivní kombinace. A taky ... samozřejmě ... Odporná.

Lovci
Ano, skutečně to mu tak je. Opravdu existují lidé, kteří nejenže nemají rádi ani jednorožce či pegase, ale nejraději by vedli jejich hromadnou genocidu. Mrtvý jednorožec tam, sestřelený pegas támhle. Co na tom záleží. Hlavně, že zmizí. Asi takhle fungují jejich myšlenky.


Neutrální
Jednoduše lidé, kteří nejsou z jednorožců ani pegasů unešení, ale nemají potřebu je nějak vymést ze světa fantazie. Myslím, že už ani nemá cenu se nějak dál rozepisovat o neutrálech rozepisovat.

A KE KOMU SE ŘADÍTE VY?

Věty, které uslyší od ostatních aspoň jednou OTAKU

20. března 2016 v 19:30 |  Na zamyšlení
Konichiwa:3,
Přicházím sem s novým článečkem. Tento článeček, by teoreticky mohl odstartovat (pokud se vám to bude líbit samozřejmě) jakousi "sérii" s názvem

Věty, která uslyší od ostatních aspoň jednou ...

Přeji tedy příjemnou zábavu
P.S.: Chtěl bych moc poděkovat za spolupráci na tomto článku blogerce Starvoice. Odkaz na její blog vám hodím do komentářů

Váš Jackie

Pytlík bonbónů

20. března 2016 v 16:06 | Jackie |  Na zamyšlení
Konichiwa:3,
Jsem zase účastníkem jednoho z těch nudných nedělních dnů a tak jsem si říkal, proč něco nenapsat na blog, že? Přeji vám tedy pěkné počteníčko a poprosil bych vás, aby jste vyjádřili prostřednictvím komentáře svůj názor:)
Váš Jackie


Představte si jeden z těch krásných zimních večerů. Venku silně sněží, mrzne až praští, ale vy jste doma v teplíčku u krbu a všechno pozorujete z okna. Jste rádi za to, že máte domov ve kterém si můžete v klidu sednout do pohodlného křesla, číst knihu, pít horkou čokoládu - popřípadě kakao a k tomu přikusovat třeba máslové sušenky. Z toho klidného kakaovo-sušenkového transu, vás však něco vyruší. Malinké roztomilé stvořeníčko s hebkými vlásky a veselýma očima. Je to dítě.

Skočí na vás, usadí se pohodlně na váš klín a osloví vás "Strýčku (popřípadě teto), co to je život?"


Tak a co teď? Nenávídíte tu otázku, v některých z vás může tato řečnická otázka vyvolat vzpomínky ze školních dob, kde jste museli na toto téma napsat dvoustránkovou úvahu. ALE TOTO JE TĚŽŠÍ! Vysvětlete to tomu zvědavému tvorečkovi, tak, aby pochopil to, co vy považujete za smysl života.

"To je těžké" oddalujete odpověď, kterou si stále rozmýšlíte v hlavě.
"Máš rád bonbony?" zeptáte se ho. Samozřejmě, že odpoví ano, je to přece dítě.
"Představ si tedy pytlík čokoládových bonbónů. Hrábneš po nich a díky potisku na obalu zjistíš jakou mají náplň. Karamelovou a mátovou. Karamel zbožňuješ, ale mátu? Řekněme, že to není tvůj šálek kávy. Vložíš ruku poslepu do pytlíku a vylosuješ bonbon a ani se nekoukneš jakou náplň má a spolkneš ho. Ale co to? Je mátový. Hnusí se ti, ale je ti ho líto vyplivnout. Pochlapíš se tedy a co nejrychleji ten bonbon zkonzumuješ. Stále máš tu pachuť v ústech, ale nepoučíš se! Znovu provedeš náhodný los. Tentokrát je štěstí na tvé straně. Kakaová chuť čokolády, se mísí s chutí karamelu. Cucáš a žvýkáš ho pomalu. Vychutnáváš ho, ale stejně ho jednou sníš"

Váš synovec či neteř na vás nechápavě koukne. Nerozumí nejspíš metaforám.
"Chci tím říct, že život je něco jako ten pytlík bonbónů. Skládá se z těch ošklivých hnusných chvilek, ale i těch nádherných okamžiků. To zlé v životě se snažíš co nejdřív překonat jako tu mátovou čokoládu, ale to krásné vychutnat jako karamelku."
Dítě pochopí, poděkuje za odpověď a jde se vrátit zase ke svým hrám. Za to vy znovu otevřete knihu, čtete, pijete kakao a jíte sušenky ...

Hrdina - část 1.

19. března 2016 v 20:40 |  Povídky na více kapitol
Konichiwa:3,
Tak a je to tu. Konečně! Fanfáry trubte a čtenáři tleskejte. Je tu totiž, první zveřejněná povídka na mém blogu. Usaďte se pohldlně do svých křesel a čtěte. Doufám, že se vám to bude líbit.
Váš Jackie

Byl horký letní den, zlatavé sluneční paprsky lehce pošimrávali stébla trávy, lístky stromů a keřů, klasy obilných polích a tváře jednoho mladého chlapce. Jmenuje se Petr. Je to kluk růžových tváří, modrých očí a vlasů podobné havraním pírkům. Jeho šat byl důkazem o jeho původu. Byl totiž vesničanem z Lučin.
Lučiny je krásné a úrodné údolí chráněné špičatými skalami podobné minotauřím rohům a kouzly místních Kněží. Obyvatelé Lučin tedy nikdy nepoznali hlad, válku či epidemii nějaké nemoci (Aspoň zatím). Žili totiž doslova v ráji na zemi. No i když i v ráji se taky muselo dřít na poli a uklízet hnůj po zvířatech. Ale on se právě z takto důležitých pracích nějak ... vykroutil a lelkoval. Nenáviděl Lučiny na rozdíl od ostatních mu tohle místo nepřipadalo pohádkové, ale spíše nudné. Toužil totiž po meči, slávě a rytířskosti a ne po vidlích, lopotě a sedlačině. Jediný kdo mu byl v tomhle ohledu podobný byla jeho kamarádka zrzavovlasá Katarína s pohledem té nejšibalštější lišky. Na rozdíl od Petra, ale netoužila po spanilých rytířských rejsách a bitvách, ale po koštěti, kouzlech a čarodějnictví. Čarodějka Katarína. To zní hezky ne?
Petr ještě chvíli odpočívá a ponořuje svou hlavu do oblaků snů, jak to často dělával. Z toho krásného sladkého transu ho až probudil pocit vlhkosti na jeho tváři způsobené tenkým ještěrčím jazykem. Otevřel oči a uviděl to stvoření. Malá ještěrka s nachovými a ohnivě rudo oranžovými šupinami, roztomile koukala svými černými očky přímo do pomněnkové modři Petrových očí. Petr jí lehce pohladil a oslovil
"Sliki, ty můj nejmilejší salamandře"
"Petře, to si celý den tady lenošil?" ozve se přísný hlas.
Petr si sedne, otočí hlavu na zdroj věty a zjistí její totožnost.
"Strýčku! Strýčku Holome. Nemůžeš mi dát chvíli pokoj!" prosí ho a nuceně se zvedá, protahuje se a čeká na strýčkovi výčitky.
Holom byl už postarší muž, spousta jeho šedivých vlasů bohužel zmizela a už byl nucen využít dobrotivých služeb hole. Nebyl to Petrův pokrevní strýček. Petrovi rodiče totiž záhadně zmizeli a on se ho jako malého ujal. Právě teď v této chvíli se mu už tak zničené a vrásčité čelo skravatělo ještě víc a jeho oči, ačkoliv už je trápili sivá samota šedého zákalu, vypadali tak nějak zklamaně "Tady v blízkém spojení s přírodou, což je dar od bohyně Matky, ti nic vyčítat nebudu. Až doma. Pojď" ujistí ho "Že mi to děláš" povzdechl si "Děláš hanbu svému otci a matce" tiše jako myška ho pokáral. Petra ale má mladé a zdravé uši, takže slyší i tenké Slikiho ještěrčí syčení. Nepronese žádný argument ani slova zděšení, že mluví o jeho určitě dávno mrtvých rodičích a poslušně jde za ním i kvůli Slikimu. Salamander potřebuje k životu oheň. Pokud bude bez něj dlouho zemře. Musí rychle jít, aby z milované ještěrky nezbyl jen prach. Konečně došli do Brusinkové Jamky, jeho rodné vesnice. Na návsi byla shromážděna horda lidí kolem jednoho určitého bodu. Nejspíš Velekněz přivezl ze země za Sedmero horami (název pohoří chránící Lučiny) novou sošku bohyně do chrámu. Největší akce roku tady v Jamce.
"Běž domu a zalez si do krbu" poručí Slikimu.
Sliki poslušně splní jeho rozkaz. Strýček jde za ním. Petr se nepozorovaně přiblížil k té "slávě".

Omluva a velký comeback

18. března 2016 v 13:58 | Jackie
Konichiwa:3
Chtěl bych se moc omluvit, že jsem jaksi, jak to říct slušně, vykašlal na tento blog a dal jsem sem jeno m 2 článečky a z toho jeden úvodní. Měl jsem bohužel až moc povinností a nenašel jsem si ani chvilku na udržení tohoto blogu. To se však změní! Mám spoustu nápadů a anime k recenzování (Zrovna o víkendu jsem přidám jednu malou recenzičku na Makai ouji: Devils and realist). Proto ti co to někdy četli tento blog nebo ho aspoň viděli, odpusťte mi za mou neaktivitu.
Váš Jackie ...

Kam dál